V dnešním článku si řekneme jaký je rozdíl mezi stravným a stravenkami.

Stravné je ze zákona, stravenky poskytuje zaměstnavatel dobrovolně.

Stravné na pracovní cestě

Zaměstnanec může být vyslán na pracovní cestu, případně cestu mimo pravidelné pracoviště či mimořádnou cestu mimo rozvrh směn, pak je mu zaměstnavatel ze zákona povinen proplatit cestovní náhrady. Jedná se o veškeré prokázané náhrady, které v souvislosti s touto cestou vzniknou. Jde o ubytování, náklady za parkování, náklady za dopravu apod. Mezi tyto náhrady patří i stravné.

Tuzemské stravné je určeno každý rok vyhláškou. Pro rok 2016 se jedná o vyhlášku č. 385/2015 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. Zahraniční stravné se vypočítá podle základní sazby určené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času. Aktuálně je určeno vyhláškou 309/2015 Sb., o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2016. 

Stravné v podnikatelské a nepodnikatelské sféře

Tuzemské stravné se poskytuje v závislosti na délce pracovní cesty. Zákoník práce však rozlišuje poskytování stravného v podnikatelské a nepodnikatelské (státní) sféře. V případě nepodnikatelské sféry se může jednat o územní samosprávné celky, příspěvkové organizace, veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení apod.

Nepodnikatelská (státní) sféra – zákoník práce stanovuje rozpětí, v jehož rámci mohou být cestovní náhrady poskytovány. Zaměstnavatel si každoročně stanoví vnitřním předpisem výši stravného v daném rozpětí. V podnikatelské sféře je určena pouze minimální hodnota stravného. Může platit i nad rámec rozpětí stanoveného pro nepodnikatelskou sféru. Ovšem tento nadlimit bude na straně zaměstnance součástí jeho mzdy a tím i zdaněn. Základem daně bude takzvaná superhrubá mzda. Na straně zaměstnavatele se jedná o daňově uznatelný náklad.

Zajištění stravy nebo poskytnutí stravenek

Na rozdíl od stravného při pracovních cestách není zajištění stravování na pracovišti povinností zaměstnavatele. Zákoník práce pouze v ustanovení § 236 popisuje, že musí svým zaměstnancům umožnit ve všech směnách stravování. Umožnění znamená možnost zaměstnanců vzdálit se z pracoviště v době pracovní přestávky a najíst se v dosahu nějakého stravovacího zařízení, případně na místě k tomu určeném, kde si mohou sníst své přinesené jídlo. Zajištění stravy či poskytnutí stravenky je dobrovolným plněním zaměstnavatele, takzvaným zaměstnaneckým benefitem. Jestliže hodlá zaměstnavatel zaměstnancům na stravování finančně přispívat, upraví v tom smyslu kolektivní smlouvu či vnitřní předpis. Zde stanoví další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výši finančního příspěvku.

S daňovou uznatelností finančního příspěvku zaměstnavatele je to však komplikovanější. V souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. j) zákona o daních z příjmů je daňově uznatelným výdajem zaměstnavatele v případě stravování zajišťovaného prostřednictvím jiných subjektů příspěvek, jehož výše je stanovena pomocí dvou kritérií, která je nutné plnit současně:

-       příspěvek je poskytovaný zaměstnavatelem až do výše 55 % ceny jednoho jídla (bez DPH) za jednu směnu 

-       a hodnota příspěvku zaměstnavatele činí maximálně 70 % stravného vymezeného pro zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin.

Příspěvek zaměstnavatele na stravování se v uvedeném rozpětí uplatní, pokud přítomnost zaměstnance v práci během stanovené směny trvá alespoň 3 hodiny. Podle zákoníku práce je směnou část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat. Na straně zaměstnance je finanční příspěvek na stravování od daně z příjmů (a tím i od odvodů pojistného) osvobozen.

Mohou však nastat i situace, kdy zaměstnanec nemá možnost z důvodu kratší pracovní cesty využít závodního stravování poskytovaného zaměstnavatelem. Nejedná se přitom o pracovní cestu delší než 5 hodin, tudíž nemá nárok na stravné a díky nepřítomnosti přichází i o možnost stravování s finančním příspěvkem zajišťovaným zaměstnavatelem. I v takovém případě může zaměstnavatel poskytnout stravné (podnikatelská i nepodnikatelská sféra) až do limitu stravného při pracovních cestách trvajících 5 až 12 hodin. Na straně zaměstnavatele se jedná o daňově účinný náklad a na straně zaměstnance jde stále o příjem nepodléhající dani z příjmů a ani odvodům pojistného.

Stejně tak se lze setkat se souběhem nároku na stravné i stravenku či příspěvek na stravování. A to, pokud zaměstnanec odjede na pracovní cestu po odpracování části nebo celé pracovní směny.