Když se stane pracovní úraz není to příjemná situací ani pro zaměstnance ani pro zaměstnavatele jakožto osobu ze zákona zodpovědnou. Jak je to ale s pracovním úrazem, který se stane na služební cestě? O tom bude dnešní článek.Nejdříve si vysvětlíme dva základní pojmy, tj. pracovní cesta a pracovní úraz.

Pracovní cestou se podle § 42 odst. 1 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., dále jen „ZP“) rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním.

Pojmem pracovní úraz se dle § 271k ZP označuje poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů.

Abychom mohli úraz zaměstnance označit za pracovní úraz, je nezbytné prověřit, zda je naplněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele, tj. zda k úrazu skutečně došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Plněním pracovních úkolů je dle § 273 odst. 1 ZP výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce), jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty.

Plněním pracovních úkolů je dle zákona rovněž činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (§ 274 odst. 1 ZP) jsou pak úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je dále i školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.

Kdy se nejedná o pracovní úraz?

Podle ust. § 271k odst. 3 ZP pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Přitom cestou do zaměstnání a zpět se dle § 274a odst. 1 ZP rozumí cesta ze zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět.

Cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení.

O pracovní úraz by se dle § 274 ZP nejednalo ani v případě, kdy by se zaměstnanec zranil během stravování, vyšetření, ošetření u poskytovatele zdravotních služeb či cesty k němu a zpět, pokud by je absolvoval mimo objekt zaměstnavatele. Tyto činnosti nejsou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Proto by případné zranění zaměstnance, k němuž došlo např. na obědě v restauraci, nemohlo být kvalifikováno jako pracovní úraz.

Zcela jiná situace by ale nastala v případě, kdy by zaměstnanec např. upadl na schodech v objektu, kde probíhá školení, jež bylo cílem jeho pracovní cesty. Zde by byla dána zákonem požadovaná souvislost s plněním pracovních úkolů a šlo by tak o pracovní úraz.

O pracovní úraz by rovněž nešlo, pokud by zaměstnanec utrpěl pracovní úraz v případě, kdy by v rámci pracovní cesty zařizoval osobní záležitosti. Takovéto neoprávněné přerušení pracovní cesty zaměstnancem totiž nelze považovat za plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s ním. Proto tedy zaměstnanec, který si v průběhu pracovní cesty odskočí např. nakoupit jídlo a během tohoto úkonu se zraní, nemůže legitimně požadovat na zaměstnavateli, aby takovýto úraz odškodnil jako úraz pracovní.

O jinou situaci by ovšem šlo, pokud by zaměstnavatel pověřil zaměstnance, aby cestou z pracovního jednání nakoupil např. kancelářské potřeby. V takovém případě by případný úraz byl považován za úraz pracovní, neboť zaměstnanec jednal na příkaz zaměstnavatele.

Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za plnění pracovních úkolů nebo za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů.

Vedle této činnosti je třeba do rámce plnění pracovních úkolů na pracovní cestě zahrnout též jakoukoli jinou činnost, kterou zaměstnanec v průběhu pracovní cesty vykoná na příkaz zaměstnavatele, popřípadě i činnost, kterou vykoná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele.

V souladu s citovaným rozhodnutím lze pracovní cestu rozdělit na tyto úseky:

- Cesta z bydliště zaměstnance k dopravnímu prostředku, jímž se pracovní cesta koná (automobil, autobus, vlak, letadlo), je chápána jako cesta do zaměstnání, která končí nástupem do dopravního prostředku, popř. vstupem do nádražní nebo letištní budovy.

Případný úraz během této cesty by nebyl pracovním úrazem (viz § 271k odst. 3 ZP).

- Oproti tomu pokud zaměstnanec cestuje určeným dopravním prostředkem z obce bydliště zaměstnance do místa, které je cílem pracovní cesty, a zpět, jedná se o úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení, a tedy úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Jinými slovy, pokud se zaměstnanec při samotné cestě dopravním prostředkem stane účastníkem dopravní nehody, je jeho případné zranění považováno za pracovní úraz.

- Následná cesta k vlastnímu pracovišti, která končí vstupem do budovy určené k plnění pracovních úkolů, a cesta zpět do místa ubytování je pak (bez ohledu na to, zda jde o tuzemskou, nebo zahraniční pracovní cestu) v praxi považována za cestu do zaměstnání a zpět. Případné poškození zdraví během této cesty nelze považovat za pracovní úraz (viz § 271k odst. 3 ZP).

A jak je to tedy s povinností zaměstnavatele k náhradě škody či nemajetkové újmy? Odpovědnost zaměstnavatele je koncipována jako objektivní odpovědnost –tedy zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když neporušil žádné právní povinnosti, nebo nemohl svým jednáním škodě zabránit. Podstatným znakem je tedy vznik samotné škodné události, nikoli zavinění zaměstnavatele. Proto bývá odpovědnost zaměstnavatele označována též jako odpovědnost za výsledek.

Nezbytným předpokladem k vzniku odpovědnosti je současné naplnění tří základních podmínek:

- pracovní úraz,

- škoda na straně zaměstnance,

- příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou.

Podle § 269 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Jak již bylo uvedeno, zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem, a to i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ledaže se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí.

Podmínky, za kterých se zaměstnavatel může plně či částečně zprostit povinnosti nahradit škodu, upravuje § 270 ZP. Existenci důvodů vedoucích ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele prokazuje sám zaměstnavatel.

Zaměstnavatel se plně zprostí odpovědnosti za škodu nebo nemajetkovou újmu, pokud prokáže, že jedinou příčinou jejího vzniku bylo to, že:

- postižený zaměstnanec porušil předpisy či pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl seznámen, a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo

- postižený zaměstnanec byl opilý nebo zneužil jiné návykové látky a zaměstnavatelnemohl škodě či nemajetkové újmě zabránit. Zaměstnavatel se zčásti zprostí odpovědnosti za škodu nebo nemajetkovou újmu, pokud prokáže, že:

- jednou z jejích příčin byly skutečnosti uvedené v předchozím výčtu, nebo

- škoda vznikla v důsledku lehkomyslného jednání zaměstnance. V tomto případě je zaměstnavatel povinen zaměstnanci uhradit vždy alespoň 1/3 škody nebo nemajetkové újmy.

Zprostí-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění.

Zaměstnavatel se nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela ani z části v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.