Ve své dlouholeté praxi zaměřené na další vzdělávání a práci koordinátora kurzů se setkávám v stále více především s mladými lidmi, kteří by rádi vycestovali za prací do zahraničí, především v rámci Evropské unie. Vzhledem k současné situaci na našem trhu práce je to pochopitelné a jedná se o stále běžnější jev. Specifičnost kultur jednotlivých zemí, různé charakteristiky a fungování vzdělávacích systémů však mohou představovat problém, na který by mohli tito lidé při hledání zaměstnání v zahraničí narážet. Odborníci se shodují v tom, že na tuto skutečnost musí reagovat také vzdělávání, jehož úkolem je nejen rozvíjet intelektuální a pracovní kapacity lidí, ale také je připravit na nové skutečnosti a přispívat tak i k utváření jejich postojů. Zde vidím rostoucí význam srovnávací pedagogiky jako potřebného nástroje při internacionalizaci vzdělávání.

Například před rokem jsem měla v kurzu účastnici, která v rámci programu Erasmus studovala na univerzitě ve Španělsku. Studium v této zemi popisovala jako nezapomenutelný zážitek. Přestože si obě země prošly různým historickým, politickým i ekonomickým vývojem, což se odrazilo na rozdílnosti vzdělávacích systémů, mají také mnoho společného. 

Tak jak se postupně propojují evropské země a životy jejich obyvatel, objevují se nové příležitosti a možnosti uplatnění v zahraničí, objevila se potřeba hodnocení jednotlivých oblastí života stejnými měřítky k dosažení porovnatelných ukazatelů. To se samozřejmě dotýká i oblasti vzdělávání. Proto vznikla srovnávací pedagogika, jako vědní disciplína, která má již poměrně dlouhou historii a postupně se stává v rámci mezinárodní vzdělávací politiky nepostradatelnou. V dnešní době je srovnávací pedagogika nenahraditelným oborem, který přispívá k vytváření obrazu světa vzdělávání v jeho různorodosti a pluralitě.

Nástrojem pro srovnávání vzdělávacích systémů v různých zemích se stala, pro tyto účely vypracovaná, Mezinárodní standardní klasifikace vzdělávání (International Standard Classification of Education – ISCED). Byla vypracována experty UNESCO a v nové verzi přijata na 29. zasedání Generální konference UNESCO v roce 1997. Je závazná v členských zemích této organizace a byla přijata také Českou republikou. Norma má sloužit jako nástroj pro shromažďování, zpracovávání a srovnávání ukazatelů z oblasti vzdělávání jak v rámci jednotlivých zemí, tak v mezinárodním měřítku. Česká verze normy byla publikována Ústavem pro informace ve vzdělávání v roce 1999.

Klasifikace rozlišuje 7 vzdělávacích úrovní (úroveň 0–6) a některé jsou dále členěny na podúrovně A až C. Nižší i vyšší sekundární vzdělávání se dělí na stupeň, ze kterého je možné přejít na vyšší vzdělávání, přípravný stupeň pro pracovní trh a stupeň směřující na trh. Postsekundární vzdělávání nižší než terciární a první stupeň terciárního v sobě zahrnují stupeň, ze kterého je možné přejít na vyšší vzdělávání a stupeň prakticky zaměřeného studia.

Jednotlivé úrovně vzdělávání v České republice vám přestavím příště.

Autor: Markéta Dostalíková